CZEN

Rizika a záludnosti přestupových smluv

 

6. září 2017

 

S koncem přestupového období (a že to letošní bylo hodně bláznivé) neuškodí, když nějakou tu chvilku budeme věnovat přestupům i z trochu jiného, netradičního hlediska. Totiž hlediska právního. Přestup totiž není jen o tom, že hráč přejde z klubu A do klubu B, ale je to obvykle komplikovaná a složitá transakce, která v sobě může skýtat hned několik právních úskalí. Na následujících řádcích se tak společně podívejme na pár otázek, které vás v souvislosti s přestupy již možná napadly.

Na první dobrou se možná řekne, že nějak přehnaně zabíhat do právní roviny je u sjednávání přestupu vlastně zbytečné. Však si stačí pokrýt jen těch pár základních náležitostí a zbytek se vždy nějak podaří dohodnout. Nicméně kluby možná až příliš často spoléhají na zaběhlou praxi v duchu hesla „přece nepůjdeme proti sobě“, což je v kontrastu s tím, že většina z nich je životně závislá právě na exportu hráčů (snad krom pražských „S“, i když ani ony nechtějí jistě zbytečně přijít o peníze).

Pravdou je, že byť se v době vyjednávání přestupu může hrozba potenciálního sporu jevit pouze jako teoretická, není radno ji dopředu vylučovat. Tím spíše v momentě, kdy je přestupová smlouva přímo v rozporu s případnými regulemi FIFA či dokonce zákonem. Samozřejmě pak platí, že čím vágněji a neurčitěji bude transferová smlouva napsána, tím vleklejší, náročnější a především finančně nákladnější budou případné vyvstalé spory. A aniž bychom chtěli něco přivolávat, pro některé kluby by například zneplatnění dohodnuté přestupové částky a s tím související nutnost jejího částečného vrácení mohlo mít až likvidační charakter.

A tak i když přestup hráče vskutku může být banální transakcí, pro jejíž dostatečné smluvní pokrytí bude stačit stránka, možná dvě,
v praxi lze podobný přístup vidět spíše na amatérské úrovni (i když ani tam už leckdy ne). Na té profesionální již kluby mnohem více spekulují, sjednávají si mezi sebou různé formy podmíněných nebo nepodmíněných složek odměny či jinak modifikují vzájemná práva a povinnosti. A zde již přestává kusý dokument stačit.

Přestup? Co je to přestup?

Ostatně, položili jste si někdy třeba otázku, co je to vlastně přestup? Může se to zdát jasné, avšak nahlédneme-li do sbírky rozhodnutí DRS (Rozhodčí komora FIFA) či CAS (Mezinárodní sportovní arbitráž v Lausanne), zjistíme, že se o tak triviální záležitost mnohdy nejedná. Příkladů najdeme mnoho, zmínit hned na úvod můžeme ten vůbec nejpropíranější - přestup Neymara. Jak jste asi ve sdělovacích prostředcích postřehli, Neymar měl v úmyslu se nejprve vykoupit ze své hráčské smlouvy s Barcelonou a následně již jako volný hráč přejít do PSG. V mysli nám pak vyvstává otázka, zda lze v těchto případech stále hovořit o přestupu jako takovém, či nikoliv.

Možná si řeknete, že je to vlastně jedno, však hráč již tak jako tak pózuje se svým novým dresem před novináři a zároveň nepřichází zkrátka ani klub, ze kterého odchází, jelikož účetní nadšeně hlásí, že vše je v nejlepším pořádku. Jenže teď si představte, že si jiný klub, totiž ten, kde byl hráč ještě předtím, nárokuje svůj platně dohodnutý procentuální podíl z dalšího přestupu. Z jaké částky by se měl tento podíl počítat? Pokud tedy vlastně připustíme, že vůbec z nějaké. Měl by mít v takovém případě dřívější klub nárok na svůj podíl ze všech částek, které vypovězený klub obdrží (zdánlivě nesouvisející či jinak skryté platby, smluvní pokuty, náhrada škody atd.)?

Nejde však jen o jednostranná ukončování smluv, situace může být leckdy i mnohem zamotanější. Tak jako například v případě ruského reprezentanta Glušakova, kterého jeho tehdejší klub Lokomotiv Moskva uvolnil do Rostovu zdarma s tím, že Glušakov podepsal jen krátkodobou smlouvu a následně znovu podepsal v tradičním moskevském klubu. Šlo tak de facto o předem domluvené krátkodobé hostování, leč zastřené za účelem vyhnutí se povinnosti platit podíl z přestupu. 

Na druhou stranu, jak CAS v minulosti dovodil, jako přestup se v mezích přestupové smlouvy dá v některých případech interpretovat i právě hostování, a to nezastřené. I v takovém případě totiž hráč přechází z klubu B do klubu C, čímž je při určitém (vágním) znění ve smlouvě tzv. sell-on klauzule taktéž aktivována, což má nakonec podobný následek jako zamýšlel Lokomotiv v případě Glušakova – podíl se počítá jen z částky za první hostování a nikoliv již z dalšího trvalého přestupu.

V širší souvislosti lze zmínit i přestup Pavla Nedvěda do Lazia, což je pravda již nějaký ten pátek, ale možná jej ještě mnozí máte stále v paměti. Pro pořádek připomeňme, že tehdy Sparta využila situace, kdy její tehdejší vlastník Alexander Rezeš vlastnil krom jiného i fotbalový klub z Košic. Nebylo tak nic jednoduššího než budoucího držitele Zlatého míče nejprve za symbolickou částku fingovaně poslat k bývalým hranicím ČSR, aby pak k oficiálnímu přesunu do Lazia došlo právě až z FC Košice. Namísto očekávaných desítek miliónů, na které si bývalý Nedvědův klub Plzeň brousil zuby, mu tak zůstaly jen oči pro pláč – letenští si stáli za svým, že rozhodující byl přece ten prvotní přestup na Slovensko. Vše se nakonec sice dobralo svého spravedlivého konce; Plzeň se svých miliónů dočkala, ale stálo ji to, resp. spíše její činovníky, mnoho nervů, času a peněz při dlouhých letech tahanic u rozhodujících orgánů.

Dejte nám raději hráče, nechceme platit ten podíl z přestupu

Na podíl z dalšího přestupu, respektive na rozhodnou přestupovou částku, ze které se tento podíl má počítat, lze nahlížet ještě z jiné perspektivy. Často totiž může nastat situace, kdy je celkový příjem klubu z prodeje hráče v konečném důsledku složen z celé řady dílčích plateb a ve smlouvě definovaná přestupová částka tvoří jen jeho zlomek. Jako příklad můžeme uvést různé formy výkonnostních bonusů (odehrané minuty, starty v reprezentaci či vstřelené góly), budoucí příjmy z případného dalšího prodeje hráče atp. O stanovení výše protiplnění za přestup v případě komplexnějších transferů zahrnujících třeba hráčské kompenzace ani nemluvě. Však si stačí vzpomenout na situaci, kdy Slavia kupovala za určitou částku Adama Hlouška a k tomu Jablonci přihodila dva mladé talenty. Jak v praxi spočítat hodnotu takovéhoto přestupu? Jakou cenu mají tito talenti? Kdo ji určí? A má se s hodnotou těchto talentů vlastně vůbec nějak kalkulovat?

Ostatně, v diskuzích dnes často slávističtí fanoušci skloňují, zda by nešlo raději horké přestupové zboží Simona Deliho po vzoru zámořských soutěží vyměnit za nějakého hráče namísto prodeje za horentní sumu, na které by výrazně participoval letenský rival sešívaných, jehož rudý dres Deli dříve oblékal. Pravdou zůstává, že výše zmíněný postup by de facto zcela znehodnocoval institut podílu z dalšího prodeje, neboť by v principu platilo, že by ho šlo takto vždy jednoduše obcházet. Komu by se koneckonců chtělo vyplácet původnímu klubu procentuální podíl ze stamiliónů, když by samotná vyplacená částka byla pouze miliónů deset? A že jsem současně dostal bezplatně tři mladé reprezentanty v hodnotě devadesáti milionů? To přeci nehraje roli, ne? Tak dlouho by se mezi sebou činovníci handrkovali, až by na tom nakonec byli všichni tratní… a zbytečně.

Prodáme, ale budeme si ho moci koupit kdykoliv zpět, to je fér ne?

Živná půda pro spory leží i v další časté smluvní praxi -  právu zpětného odkupu hráče. Princip je relativně prostý: prodám svého hráče pod cenou, přičemž jako protiplnění za nižší cenu si „koupím“ právo vzít si tohoto hráče v příštích letech za předem určených podmínek zpět. Nasnadě je přirovnání k běžnému burzovnímu obchodování s opcemi, kdy se v daném případě spekuluje o budoucím růstu hodnoty hráče. Pak ale nastane situace, která by na burze možná nebyla – hráč řekne jednoduše ne. Že může jít o věc plně reálnou ostatně dokazuje například sága ohledně přestupu Jana Sýkory, kdy se budoucí slávista vyjádřil, že by do Sparty, která na něj toto právo měla, jednoduše jít nechtěl.

Jako logické řešení se pro prodávající klub nabízí ujednání opce i s hráčem, tak jako to dle vyjádření Jaroslava Tvrdíka udělala nedávno Slavia s Liborem Holíkem. Pouhý obecný souhlas hráče, kdy se vlastně zavazuje k tomu, aby se „na zavolání“ vrátil do svého mateřského klubu, však může být značně právně problematický. Hráč totiž vystupuje vůči klubu jako slabší strana, podobně jako například zaměstnanec vůči svému zaměstnavateli. Tento obecný souhlas tak může být v konečném důsledku právně nevymahatelný jednak z důvodu rozporu s obecným právem, tak ale i s regulemi FIFA, které jednostranné opce vidí jako problematické i v případě, kdy hráč jen podepisuje smlouvu s jedním klubem třeba na dva roky s roční opcí na prodloužení ze strany klubu.

Praktický důsledek pro prodávající klub v případě následného nesouhlasu hráče se zpětným přestupem tak spočívá nejen ve ztrátě hráče, ale ve svém důsledku i peněz, o které si tento klub dříve dobrovolně zkrátil přestupovou částku (výměnou za právo zpětného odkupu). Kluby by si tak měly bedlivě hlídat, aby případné ujednání o souhlasu splňovalo všechna kritéria zmíněná v rozhodnutích CAS. Jako příklad lze zmínit zejména, aby měl hráč zajištěno, že se mu v případě „nuceného“ přestupu zpět nezhorší, ba spíše znatelně vylepší podmínky oproti situaci, kdy by žádné ujednání o zpětném přestupu nebylo. I tak však může být vymahatelnost takovéhoto souhlasu diskutabilní.

Jak se vyhnout potížím?

Problematika přestupů v sobě samozřejmě zahrnuje mnoho dalších úskalí, která tento stručný text ponechává stranou. Jde třeba o právo prodávajícího klubu ovlivňovat nasazování hráče do zápasů kupujícího klubu nebo jiná ujednání mnohdy balancující za hranou obecného práva či fotbalových předpisů. Faktem zůstává, že snaha o postihnutí všech možných problematických témat v transferové smlouvě by s přehledem vydala na vydatnější odbornou publikaci, což jednoznačně ukazuje, že jde o fenomén zasluhující větší pozornost.

Stejně jako v životě, i ve fotbale pak platí, že je vždy snazší problémům předcházet, než se je pak snažit komplikovaně řešit. Kluby by tak měly dbát na to, aby měly v zásobě dostatečně kvalitní přestupovou smlouvu, která může stranám zajistit komfort spočívající nejenom v komplexním a jednoznačném nastavení vzájemných práv a povinností, ale především ušetřit nemálo času a finančních prostředků. Tedy něčeho, co by kluby (i pro dobro fanoušků) měly investovat do toho, co je vlastně smyslem jejich existence. Přínosu fotbalové radosti.

 

Daniel Pospíšil

Tomáš Landa

JŠK, advokátní kancelář, s.r.o.

JŠK, advokátní kancelář, s.r.o.

+420 226 227 648

+420 226 227 642