V nedávném dovolacím rozhodnutí ve věci dlužníka J. Hromady se Nejvyšší soud zabýval zajímavou otázkou, zda darovací smlouvu, která je podle své povahy právním jednáním bez přiměřeného protiplnění (srov. Čl. 23 rozsudku), je vždy nutno posoudit jako neúčinné právní jednání podle § 240 insolvenčního zákona.

Z argumentace Nejvyššího soudu se podává, že takový závěr nebude vždy namístě. Jak uvedl v témž článku odůvodnění: „V řízení o odpůrčí žalobě lze zkoumat, zda dlužník za plnění poskytnuté na základě darovací smlouvy obdržel přiměřené protiplnění. Nejvyšší soud nemá ani žádné pochybnosti o tom, že toto protiplnění může mít podobu úhrady dluhu dlužníka třetí osobou, jež předchází uzavření darovací smlouvy. Také toto protiplnění je protihodnotou majetkové povahy, jehož poskytnutím se (ve prospěch poměrného uspokojení věřitelů) snížila výše celkových závazků dlužníka.“

V komentovaném rozsudku nebyla otázka neúčinnosti konkrétní darovací smlouvy definitivně vyřešena, neboť Nejvyšší soud předchozí rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Rozhodnutí NS však zjevně otevírá prostor pro argumentaci, podle níž nemusí být přiměřenost protiplnění pro účely insolvenčního odpůrčího práva posuzována vždy pouze v rámci jednoho jediného právního jednání (např. jedné smlouvy), ale tuto analýzu lze potenciálně rozšířit na více právních titulů, jejichž vznik či splnění navíc nemusí nutně spadat do téhož okamžiku.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, č.j. 29 ICdo 103/2020-168 (in re J. Hromada)

Autoři: Tomáš Richter a Marek Pume