Ve věci UniCredit Bank v. Olšanská investiční Nejvyšší soud odmítl rozšiřující výklad ustanovení § 356 odst. 3 insolvenčního zákona přijatý soudy nižších stupňů, a judikoval, že toto ustanovení samo o sobě nechrání zástavní právo zřízené třetí osobou za dluhy obligačního dlužníka, ohledně nějž je vedeno insolvenční řízení, před zánikem v důsledku schválení reorganizačního plánu, jímž jsou reorganizovány pohledávky takovým zástavním právem zajištěné. A to ani tehdy, pokud sám reorganizační plán stanoví, že zajištění poskytnuté třetí stranou jím dotčeno být nemá, jak tomu bylo v posuzované věci. Nejvyšší soud však celou právní otázku nastolenou daným sporem nevyřešil, jelikož věc vrátil nižším soudům k posouzení konkrétních dopadů reorganizačního plánu na zajištěné pohledávky, a tedy i toho, zda zajištění mohlo bez ohledu na účinky reorganizačního plánu přežít na základě obecných ustanovení občanského zákoníku, zejména § 1907. Judikát slouží jako memento problémů, které ve finanční praxi vznikají v případech, kdy zástavní dlužník není rovněž dlužníkem obligačním. A současně také jako varování pro věřitele, kteří takové zajištění akceptovali a následně vyjednávají o podmínkách reorganizace dluhu obligačního dlužníka.

(Rozhodnutí NS sp.zn. 29 Cdo 567/2019 ze dne 29.04.2021 ve věci UniCredit Bank v. Olšanská investiční)