S účinností nového občanského zákoníku se rozšířila takzvaná zákonná licence pro pořízení záznamů osobní povahy bez souhlasu dotčené osoby o případy, kdy je záznam pořizován nebo používán za účelem výkonu nebo ochrany práv a právem chráněných zájmů jiných osob (viz § 88). Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že samo naplnění podmínek zákonné licence dostatečně neodůvodňuje použití tajných nahrávek jako důkazů v civilním řízení, a že je vždy nezbytné posuzovat, zda v konkrétním případě převáží právo na spravedlivý proces toho, komu je použití důkazu na prospěch, nad právem dotčené osoby na ochranu osobnosti, a že takový důkaz lze připustit pouze v případech, kdy rozhodnou skutečnost nelze prokázat jiným způsobem. Nyní Nejvyšší soud upřesnil, že závěr o (ne)přípustnosti důkazu tajnou nahrávkou nemůže soud učinit dříve, než byly v řízení provedeny a řádně zhodnoceny všechny ostatní důkazy navržené k prokázání tvrzené skutečnosti.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2022, sp. zn. 23 Cdo 1859/2021)