Nejvyšší soud se ve svém čerstvém rozhodnutí zabýval otázkou, zda má AML zákon (nástroj v boji proti tzv. praní špinavých peněz) povahu ochranné normy.

V tomto případě zřídila banka klientovi bankovní účet v rozporu s AML zákonem. Na tento účet následně žalobce převedl na základě podvodného emailu obsahujícího fakturu s falešnými údaji odpovídající platbu. Žalobce se poté s odkazem na druhou větu ustanovení § 2910 občanského zákoníku domáhal po bance náhrady škody. Zmíněné ustanovení totiž chrání také relativní práva poškozeného, a to za předpokladu, že škůdce poruší zákonnou povinnost stanovenou ochranou normou – tedy předpisem, který chrání individuální zájmy poškozeného.

Nejvyšší soud v tomto případě rozhodnul že účelem AML zákona je ochrana finančního systému státu proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a proti financování terorismu, a nikoliv ochrana individuálních zájmů poškozeného.

Žalobci, který se stal obětí podvodu, tudíž právo na náhradu škody vůči bance, jež zřídila účet v rozporu s AML zákonem, nevzniklo.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2022, sp. zn. 25 Cdo 418/2022)