Nejvyšší správní soud se v rozsudku sp. zn. 2 Afs 234/2022 zabýval otázkou, zda probíhající civilní řízení může stavět lhůtu pro stanovení daně podle § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu.

V posuzované věci šlo o darovací daň z částky 30 milionů Kč. Daňový subjekt namítal, že právo stanovit daň již prekludovalo. V mezidobí však probíhalo civilní řízení, ve kterém se řešilo, zda předmětné plnění bylo darem, nebo půjčkou.

Nejvyšší správní soud potvrdil, že civilní řízení může lhůtu pro stanovení daně stavět. Nestačí však jakákoli souvislost civilního sporu s daňovou věcí. Musí jít o otázku, která je nezbytná pro správné stanovení daně. Tedy například o otázku, zda určité plnění vůbec dani podléhá.

Zajímavé je, že podle NSS není rozhodné, zda civilní soud nakonec věcně rozhodl. V daném případě civilní soud řízení zastavil pro zpětvzetí žaloby. To však na stavení lhůty nemělo vliv, protože rozhodující je povaha otázky, která byla v civilním řízení řešena.

Rozsudek je prakticky významný zejména pro situace, kdy vedle daňového řízení probíhá civilní spor o platnost, povahu nebo existenci právního jednání, na němž daňová povinnost stojí. Pokud se civilní řízení týká samotného základu zdanění, může mít přímý dopad na běh prekluzivní lhůty.

Autor: Jan J. Šlajs