Nejvyšší soud se v rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 235/2026 vyjádřil k dosud neřešené otázce výkladu § 2315 občanského zákoníku a odmítl extenzivní pojetí „zákaznické základny“ u nájmu prostor sloužících k podnikání.

❗ Zákaznickou základnu tvoří pouze skuteční zákazníci, kteří opakovaně využívají služby nájemce v daném prostoru. Musí jít o vztah mezi místem a koncovým zákazníkem.

❗ Podnájemci takovou zákaznickou základnu nepředstavují.

V daném případě nájemce provozoval obchodní centrum a zajišťoval obsazení jednotlivých jednotek podnájemci. Po skončení nájmu požadoval náhradu za to, že novému nájemci „předal fungující strukturu“ obsazených prostor.

Nejvyšší soud potvrdil závěry odvolacího soudu. Zdůraznil, že účelem § 2315 o. z. je chránit hodnotu vytvořenou ve vztahu ke zákazníkům vázaným na konkrétní prostor, nikoli jakoukoli ekonomickou aktivitu nájemce.

Samotné zajištění podnájemců bylo pouze prosté plnění závazků ze smlouvy.

Rozhodnutí tak jasně vymezuje hranice tohoto nároku a potvrzuje, že § 2315 o. z. nedopadá na situace, kdy nájemce buduje pouze strukturu podnájemních vztahů bez přímého vztahu ke koncovým zákazníkům.

Autor: Tomáš Quirenz