Nejvyšší soud (23 Cdo 713/2024) nedávno řešil, zda si mohou strany ve smlouvě domluvit, že slevu z kupní ceny určí nezávislý znalec. Odvolací soud tvrdil, že takové ujednání je pro rozpor s procesními zásadami neplatné.

Nejvyšší soud tento výklad jednoznačně odmítl. Podobná dohoda má oporu v zákoně, odpovídá běžné obchodní praxi a podporuje právní jistotu mezi stranami. Umožňuje efektivní řešení případných sporů a odráží vůli smluvních partnerů předem nastavit pravidla pro vypořádání.

Souběžně byla řešena otázka o započitatelnosti takové pohledávky. Odvolací soud ji shledal jako nejistou a neurčitou, a proto s odkazem na pravidla o započtení tuto možnost odmítl. Nejvyšší soud však poukázal na úzké věcné propojení obou pohledávek – sleva z kupní ceny a druhá splátka kupní ceny vycházely ze stejné smlouvy a byly vzájemně podmíněny. Za takové situace je podle Nejvyššího soudu spravedlivé umožnit jejich vzájemné započtení, i když pohledávka (sleva) vyžaduje určité odborné posouzení.

Ujednání o určení výše slevy znalcem obstojí i při soudním přezkumu, pokud nevzbuzuje pochybnosti z pohledu veřejného pořádku, dobrých mravů nebo ochrany spotřebitele. A pohledávka z takto určené slevy je (za specifických okolností) způsobilá k jednostrannému započtení. Ne každá snaha o „revizi“ transakční praxe tedy projde, zejména když naráží na její racionální základ a oporu v zákoně.

Autor: Tomáš Quirenz